MČR v Dogrunning/Maratonu a Horském maratonu PUSTEVNY 2015

 Tour de Beskydy 2008

ttp://www.mcrvdogtrekkingmarathonupustevny.estranky.cz/img/picture/105/IMGP8399-01.jpg" name="movie" />

Richie

  Petr Profous + Richie

  Tour de Beskydy 2008

Pustevny našima očima  aneb Voda pode mnou, voda nade mnou.

 Na Pustevny jsme se letos vysloveně těšili, a to hned z několika důvodů. Jednak jsme měli v plánu přenocovat, takže bylo jasné, že nepřijdeme o večerní rozpravu, ale hlavně jsme si tu měli napravovat loňskou reputaci, kdy jsme nedokončili. Předpověď počasí byla relativně příznivá, denní maxima měla být lehce někde nad deseti stupni, takže nehrozila repríza loňských veder. Hlavním cílem a taktickým plánem bylo lépe si rozvrhnout síly a zvládnout celou trať, a přitom současně ušetřit dostatek sil na Pražský maratón, který se konal hned příští týden. Postupně zjišťuji, že balení na cestu se stává rutinou a klidně si dovolíme balit i v sobotu ráno a už bez seznamu. Vzhledem ke zkušenosti z prvomájového závodu v Uherském Hradišti vůbec neuvažuji o ničem jiném,než o trenýrkách a plánovaný cíl je nevyjít ze závodu bez bodu, takže minimálně tu desítku dát. Po přesnější analýze si dávám tři hodiny „k dobru“, takže 211 – 180 = 31bodů, to bude náš cíl. Jednoduchým rozpočtem pak vychází : 1.kolo = 8km = 1:14:30, 2.kolo = 25 km = 3:52:45, 3.kolo = 34 km = 5:16:30 a cíl = 42 km = 6:31:00. A navíc na Mirka Osladila s Bleskem v jeho aktuální formě nemám nárok. Abych za volantem neusínal, tak si tentokrát vybíráme trasu přes Luhačovice a Vsetín. Vše probíhá v klidu a pohodě, ale při přiblížení se k odbočce na Pustevny za Střední Bečvou se ukazuje, že vrchy jsou schovány v mlze. Zatím velmi dobré, sluníčko by nás dnes skutečně nemuselo trápit.

Stoupání jsme s pomocí koňských sil zdolali bez problémů a dokonce se nám podařilo nalézt místečko k parkování přímo před chatou Pustevny. Našli jsme si místo vedle Štefi Šrámkové a před námi se kolem svého vozu už motal Jarda Drtina s Benjim, který měl tentokrát zase jiný sestřih (tedy Benji). Roman Minarovič s Deli je tu taky a Richie se hrne k přivítání. A pak honem nahlásit příchod, odprezentovat se a dokonce se nám podařilo zvládnout ubytování. Klasická rozprava o klasické trati, klasické tváře dogtrekařů i běžců. Jenom já začínám mít obavy, zda jsem vývoj počasí vyhodnotil správně, neboť teploměr se motá kolem osmi stupňů (sice nad nulou), je pěkně zadekováno, mlhavo a šance na sluníčko se jeví čím dál tím víc teoretickou. Nemluvě o pohledu na ostatní účastníky, kteří všichni volí dlouhou nohavici (a já bych taky asi zvolil, kdybych ji měl s sebou). Nedlouho před startem probíhá malá administrativní vložka způsobená kontrolou psích průkazů a ostatních potřebných náležitostí. Nakonec vše za přítomnosti veterináře dobře  dopadá a nic nebrání postavit se po roce opět na start. S radostí zjišťuji, že nejsem jediný s krátkou nohavičkou a že Mirek Osladil jde na věc taky v trenkách. Oproti loňsku není startovní rovinka natolik ucpána poutníky, takže s mírným zpožděním je krátce po desáté hodině odstartováno. Mačkám Polára a čas začíná běžet, měl bychom začít i my......Tak Richie, jdeme na to...., letos žádné bláznění, máme před sebou čtyři kola, takže začneme rozvážněji. Mlha je hustá tak, že by se dala krájet a kdyby člověk před sebou uviděl rybníček Brčálníček, ani by se nemohl divit...Peloton se velmi rychle roztrhal a jednotlivé postavy se postupně utápějí v mlze buď před námi a nebo za námi. Hned z kraje bere za své taktický plán č.1, který počítal s udržením se Romana s Deli, jejichž hodinový průměr z Prologu by mohl být pro nás optimální. Roman totiž nechal doma „plnou polní“ a na jeho rychlosti je to znát. Za první zatáčkou ve stoupání je objevuje kilometrovník s číslem „35“. Tak až budeme tady a bude to pravda, to už nám bude hej....Řekl bych, že přiměřeným tempem postupujeme vpřed, míjíme Radegasta a po chvíli se z mlhy začínají blížit borci, kteří se vrací z obrátky zpět na Pustevny. Samozřejmě jsou vzhledem k povětrnostním podmínkám dříve slyšet, než vidět, ale na prohození povzbudivého slůvka se ta chvilička najde. No a konečně jsou tady věrozvěsti a kostelík a obrátka [4.km, 31:30, průměrný tep úseku = 126] a také máme možnost prohlédnout si, kdo je nám v patách. Ale na nějaké velké rozhlížení zase není moc času, neboť pohyb po kluzkých kamenech si žádá velkou pozornost, vždyť by to byla škoda, pokazit si závod špatným šlápnutím hned na začátku....A znova kolem Radegasta, cestou řada dotazů či poznámek od překvapivě (vzhledem k relativně mizernému počasí) houstnoucího počtu výletníků. Teď už jen příjemný seběh k Pustevnám a první kolo je za námi. [8.km, 57:53, průměrný tep úseku = 126..a hele, proti plánu máme 16 minut, tedy 16 bodů k dobru]

Na občerstvovačce, která je tentokrát umístěna na boku chaty, je skupina příznivkyň, které obětavě dolévají vodu do psích misek a nabízejí probíhajícím či procházejícím občerstvení. Překvapivě jsem docela v pohodě .Tak nic,... šlapeme dál... Kratičký seběh po asfaltu, nepřehlédnout odbočku doprava na lesní pěšinu a strmějším sešupem se dostáváme na první část druhého kola, kterou po chatu Martiňák tvoří příjemná, více méně vrstevnicová cesta...Jediným ošemetnějším místem je odskok do leva z hlavní, přímo vedoucí pěšiny krátce po desátém kilometru. [10.km, 1:11:02, průměrný tep úseku = 122] Značení je bezchybné, ale po chvilce přeci jen znejistím, neboť proti nám se valí Jardův kolega se svými dvěma hafany. Jsem si dost jistý, takže se na mé doporučení obrací a znovu absolvuje mírné stoupání lesem a takto se na delší dobu stávají našimi souputníky, neboť jejich tempo nám vcelku vyhovuje a i pro Richieho je to jistá motivace. Jednu chvíli dokonce vyhlédne sluníčko, takže nálada se výrazně zlepšuje a dokonce se dají konečně i vychutnat výhledy jižním směrem. V průběhu stoupání k Čertovu mlýnu doháníme jednoho z mladších sólo běžců a využívaje tažné síly svých psů jej dokonce na krátký čas necháváme za sebou. Z loňského ročníku mám kdesi v podvědomí zafixováno, že toto je stráááášné stoupání, kopec zabiják a nestačím se divit, neboť letos mi to připadá jako relativně příjemný hrbek. To asi bude tím loňským vedrem. [15.km, 1:44:24, průměrný tep úseku = 123] Během stoupání povívá chladivý větřík ale sluníčko tomu dává celkem nadějný nádech. Že bych to nakonec s těma kraťasama trefil ? No a jako bonus za zdolání výstupu, tedy alespoň určitě pro Richieho jsou sněhové polštáře, které bych tu po tak slabé zimě skutečně nečekal. V této fázi se posouváme před kolegu s dvojspřežím a postupujeme vpřed vcelku pohodovým a rovnoměrným tempem a užíváme si tratě víc, než vloni. [20.km, 2:26:45, průměrný tep úseku = 133] Víme sice, že nás čeká poněkud obtížný traverz lesní pěšinou a v těchto místech se kolem nás mihne dříve vzpomínaný běžec, který využívá té výhody, že nemusí čekat, až si hafan užije posledních zbytků sněhu, neboť je jisté, že se jedná o zaručeně poslední šanci této zimní sezóny. Počasí se ale zase pomalu začíná kazit a relativně rychle se opět na vrcholky hor nasouvá kombinace mraků a mlhy. A už jsme u altánku, v místě kde se kříží trasy a skutečně máme to štěstí, že můžeme pozdravit kolegu s velkým náskokem na trase třetího kola a potvrdit mu odbočení po silnici dolů z kopce. Pak už se pomalu opět blížíme na občerstvovačku na Pustevnách. [25.km, 2:54.08, průměrný tep úseku = 122....no to je perfektní, už máme skoro hodinu = přesně 58 bodů do plusu proti minimalistickému plánu!!!!!!] Tady standardní péče, krátký oddech a máme za sebou druhé kolo. Ve chvíli, kdy opouštíme stanoviště, se v protisměru už s absolvovaným třetím kolem blíží Mirek Osladil jako blesk a Blesk taky jako blesk. Inu, dva blesci na trati, forma jako hrom, k tomu není co dodat....

Vydáváme se kratším strmějším stoupáním zpátky k altánku a Richie najednou začíná předstírat unavenýho psa. Co je, starý brachu? Horko není, tempo taky nic moc, tobě že by se nechtělo na špacír? Hele, když si pohneme, za chvíli jsme zase u chaty!!! Asi po třech stometrových úsecích, prokládaných krátkým poležením, se nakonec opětovně dostáváme do rovnoměrného tempa a zvolna se blížíme podruhé a naposled k altánku a protože víme, že následuje oddychová část trati dolů kopcem ( i když po asfaltě, bohužel), cesta pěkně ubíhá. Tak teď jenom přežít asfaltový seběh, kde se sice dá uspořit něco sil, ale ten podklad....no a než se nadějeme, jsme u odbočky doleva na lesní cestu. Z houstnoucích mraků, deroucích se přes vrcholky Beskyd, začíná drobně poprchávat. No co, alespoň jsou svaly nejen vzduchem, ale i vodou chlazené.... [30.km, 3:38:17, průměrný tep úseku = 116] Jenže ouha, on jemné mrholení nenápadně přechází v drobný deštíček a tak přichází ke slovu kapuca a dobře dělám, neboť deštíček se mění v déšť a nakonec je pro zpestření ještě proložen kroupovou nadílkou. Inu doufám, že konečně bys mohl být Richie spokojený.... voda zespodu, voda zvrchu. A asi nebudu daleko od pravdy, neboť nastává skutečně nevídaná situace, že Richie začíná obcházet!!! všechny kaluže co se na cestě objevují, a že jich není málo. Jinak nám tento úsek ve světle loňských vzpomínek vůbec nepřipadá tak hrůzostrašný a tak v relativní pohodě dokončujeme třetí kolečko, tentokrát kolem Nořící hory. Kratší stoupání kolem lanovky a jsme potřetí doma. Na občerstvovačce u chaty přes nepříznivé počasí stále připravena vytrvalá obsluha, takže trochu srknout jinťáku, Richie si dává pár hltů vody a vzhůru do závěrečného okruhu.

Když jsme se vydávali na poslední, dobře známý okruh ke „všem svatým“ a zpět, naprosto jsem neočekával, že bude následovat desetiminutovka pro psího psychologa a lidského psychiatra nebo naopak.... Asi po sto metrech od chaty, uprostřed louky, skoro přesně na stejném místě jako vloni Richie zalehl, a jako že dál nepůjde, a jestli si z něj nedělám srandu, a že už jsme třikrát došli do základního tábora, a že tudy jsme už dneska jednou šli, zkrátka jestli jsem se náhodou nezbláznil, nebo co se mu honilo tou velkou palicí, ale zůstal ležet a tvářil se, že dál se mu vůbec nechce. Loni jsem to chápal, bylo příšerné vedro, ale letos? Celou dobu jsme maximálně jen lehce poklusávali, teplota je něco málo přes deset stupňů, kaluží sis užil, tak co je ?!?!?!? No abych to zkrátil, dalo mi to dost přemlopuvání, aby se rozpohyboval, ale jak se dal do pohybu, byl to zase ten starý dobrý Richie...Tak jsme minuli ten očekávaný kilometrovník  s číslem 35 a bylo jasné, že teď už se do cíle dostaneme. Byl jsem však z toho přemlouvání tak rozhozený, že jsem ani nemačkal časomíru.Takže mačkám někde kolem Radegasta  [asi 36.km, 4:41:50, průměrný tep úseku = 114, to je vidět, že jsme už jen mírně poklusávali]. Snad jen ta milosrdná mlha mohla být i odpoledne, takhle byla zdálky vidět střecha hotelu před vrcholem a ta dálka byla skutečně daleká a střecha se přibližovala v této fázi proklatě pomalu...Nakonec jsme se dotáhli na dvojici se zjevně hendikepovaným vodičem, respektivě vodičkou. Vypadalo to na nějaký problém s nohou. Chtěli jsme se připojit a povzbudit nebo doprovodit do cíle, ale hafáci si nějak moc nepadli do oka, a začali se více zajímat o sebe než o cestu, takže nakonec jsem se odpojili a s mírným náskokem pokračovali k vrcholovému kostelíku a po klasickém oběhu se vydali na poslední kousek, naštěstí převážně z kopce. Musím konstatovat, že se děvče drželo statečně a mělo nás prakticky celou dobu v dohledu. [40km, 5:28:48, průměrný tep úseku = 113] Je třeba si vyslechnout ještě několik komentářů od trousících se turistů o chudácích psech, co se musí v takovém hrozném počasí někde štvát po horách..... :-)))))) a je tu poslední seběh... konečně cíl [42km, 5:43:43, průměrný tep úseku = 121].
Tak hochu, a máme to za sebou. Dnes nám tedy vedro nebylo a ty taky vypadáš, jako bys právě vylezl z vany... Jen tak tak se stihneme před chatou rozloučit se Štefinkou a Ketynkou, které už jsou dávno v cíli, po závodě vyfešákované, chystají se vyrazit k domovu, ale měly tu trpělivost a počkaly na nás, čímž nás docela potěšily. Teď honem na pokoj, převléci se do suchého, chvilka na zotavenou a pak přesun před chatu, kde mi již Roman chladil ideální  pozávodní  iontový nápoj...sakra, to je najednou Romanů, asi je budu muset nějak pracovně odlišovat, takže tohle asi bude DeliRoman....(případně protesty a lepší nápady lze řešit osobně na příští akci). Na lavičce před chatou se v nastupujícím podvečeru a blížícím se západu slunce odvíjela příjemná debata prokládaná vyhlížení a následným vítáním dalších a dalších účastníků akce, kteří se většinou s úsměvem a v pohodě postupně dostávali do cílové rovinky. Nakonec bylo s uspokojením konstatováno, že poslední závodník zapadl do chaty dříve než sluníčko za Radhošť a my jsme se před nastupujícím večerním chladem rovněž uchýlili do chaty. Průběžně byli vyřízeni běžci a účastníci spěchající „na autobus“, ale hlavní vyhlášení proběhlo ve společenské místnosti v prvním patře. Jako obvykle, Roman nezklamal a tak vyhlášení proběhlo v pohodě. Každý účastník si tak odvážel diplom, medaili a věcnou cenu. Vyhlašování pak plynule přešlo v příjemné klábosení o všem možném a nemožném, psy počínaje a  závody a tréninkem konče. A navíc chvíle oddechu pro reklamní přestávky byly vyplňovány Romanovými pokusy zvládnout létání s modelem vrtulníku, který mu byl zapůjčen Slaměníkovic výpravou. Ještě že byl nerozbitný. A než jsme se nadáli, byla tady již neděle a tak byla seance i s ohledem na dodržení nočního klidu a s ohledem na již spící drobotinu ukončena.

Ráno bylo klasické s pustevenskou „dekou“, tak tohle na nějakou procházku moc nevypadá, takže opět zabalit, naházet do auta a „Domůůůů, pane Berka.....“ I Richie si užil svého oblíbeného ranního programu, tedy trochu se pošťouchat s Delinkou, trochu na sebe povrčet s Benjim, inu téměř klasika. Deli Roman nás ještě obdaroval cédéčkem z Prologu s jeho nádhernými fotkami,  no a takhle nenápadně se další letošní akce přesunula z kategorie očekávání do kategorie vzpomínek. Co se týče bodů, udělali jsme dokonce nějak přes plán, ...sláva úderníkům!! No nic, Pustevny za námi, Veřovice před námi...jedeme dál!

                                          Petr Profous + Richie     

 ////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

  Adéla Esentierová + Cant

 2.místo v kat. DTW-1 22.místo celkově. č. 5.48,30 hod.

 Náš první DOG-TREK-KING

O čem to bylo, aneb co z nás zbylo 

Jak jsme to zvládli a vyhráli 2. místo

Píší mistři!!!

Pojedeme na výlet

No to bude úlet!

Jednoduše to začalo nadšením a touhou po novém dobrodružství!

JÁ BEZ PSA CANTA NEEXISTUJU,
S NIKÝM JINÝM BOJ NEVYHRAJU!

Takže bylo jasné, že do toho nepůjdu sama!

JSME DVOJKA NEROZLUČNÁ
TO JE SKUTEČNOST STRUČNÁ!

Jsem člověk s vřelým citem k přírodě a zvířatům a brala jsem ten „závod„ jako příležitost přijít si k nějakým novým zážitkům, poznat nové lidi a jejich psí kamarády a vyčistit si hlavu!

Výlet do hor, přesněji tedy do Beskyd na Pustevny se mi jevil jako otevřené dveře do jiného světa, jsme zvědaví čumáčci, tak jsme to chtěli prozkoumat

   Byl to nezapomenutelný zážitek! Ne jen v tom směru, že jsem objevila nové hodnoty svého věrného čtyřnohého přítele ale pomohlo mi to poznat i sama sebe!

Netušila jsem jak to může být náročné, jak jednoduše to vypadá, ale když zůstane člověk sám a musí v sobě hledat důvody proč se nevzdát a jak posbírat všechnu možnou sílu a jít dál.

Až pak si asi mnozí z nás uvědomí co dokázali a jak je pro ně pocit osobního vítěztví důležitý! Během cesty jsem se několikrát ptala proč tu jsem?

Asi se na to budu ptát pokaždé, když se zúčastníme horského marathonu.

Myslím si že tyto dogtrekkingy  jsou pro všechny lidi, kteří chtějí být sami sebou a kteří v sobě a ve svých psech vidí víc než jen pána a služebníka!

Má to nádech svobody!

JÁ TOULAVÝ BOTY MÁM,

ŠUM LESA RÁDA POSLOUCHÁM!

Jinak mezi námi zúčastněnými panovala přátelská a uvolněná nálada, hlavně po závodě, ale vlastně i při něm! Ani mezi psy nedošlo k nějakému konfliktu!

Chci pořadatele pochválit, jak nám to pěkně zařídil a krásnou trať dobře označil, abychom se mu nepoztráceli někde v lese! No a ty krásné medaile mluví za všechno!

Jen to počasí nám moc nepřálo, ale na druhé straně to byl dobrý hnací faktor a ta mlha na Radhošti na prvním úseku byla fakt hustá! Ještě že se nikdo nesrazil s Cyrilem a Metodějem, vynořili se před námi tak najednou! Skoro jsem se jich lekla! Děsivá historie.

Když si představím, jak v dávných dobách putovali poutníci z různých koutů země v sandálích z volí kůže a metry sněhu nejsou díky jejich víře překážkou!Jde z toho mráz po zádech! Lidé v sobě mají víc než si myslí. Možná to beru až moc do EXTRÉMU  !!!

Proto jsme taky v BALÁŽ EXTREME TEAMU OSTRAVA

Chceme víc!!!

Chceme bourat hranice!!!

                                                         Adéla Esentirová + Cant